Užitečný život, občanské sdružení
Nemluvme o integraci. Uskutečňujme ji.
Úvod   Kdo jsme   Lidé   Fotky   Kontakt
občanské sdružení

Krajem Nikoly Šuhaje Loupežníka (Milena Corredorová)

Cílem letošní výpravy Nabosa nebyla velká města a poznávání hrdinné historie Ukrajiny. Vydali jsme se do oblasti Polonin (Boržava a Krásna), abychom šli a poznávali život prostých lidí.

Z Volovce nebylo stoupání na Poloninu Boržavu nijak snadné, při počátečním výstupu bylo třeba překonat už nevímkolikasetmetrové převýšení s nevímkolikakilogramovými baťohy, takže někteří opět vzpomínali na rodnou hroudu… až najednou: polonina, stádo ovcí i s jehňátky, výhled na čím dál tím rozsáhlejší zelený horizont, tu a tam nějaká borůvka – a již jsme nemysleli na cestu zpět, již nebylo úniku…A pak si pamatuji samé borůvčí a kolkolem samé kopce (jejichž názvy vás trápit nebudu) a Sylvu, Davida, Štípka, Sašu, Mojka, Denisu a Milenu, totiž nás sedm, kteří jsme se na tu výpravu vydali, jen tak s baťohem bez jediného stanu. S plánem přelétnout Poloninu Boržavu, přes horu Kuk se dostat do Koločavy, pak případně dál, možná více na východ či na jih. Událost pod horou Kuk však naše plány zhatila, jelikož jsme tam zmokli. Zmokli je slabé slovo. Promokli na kost. Bylo to v noci. Kolem šlehaly blesky. A konstrukce ze dvou celt, která nás měla před deštěm chránit, byla postavena tak, že nám tekla voda přímo do spacáků. Ano. Tak to bylo. Třetí noc pod širým nebem nás zahnala do údolí, hora Kuk nebyla pokořena, ale naopak jsme jako zmoklá kuřata slézali do údolí s baťohy nasátými vodou.

Zakarpatská Ukrajina byla v dějinách ještě větší chudák než naše Čechy a Slovensko, které byly rovněž znovu a znovu tříštěny, okupovány a zbídačovány, v současnosti však navenek vzkvétají. Zakarpatí poznalo nadvládu Rusů, Poláků, Maďarů, Rumunů i Čechů. Každý je něčím obohatil, každý se ale na nich rovněž zpravidla obohatit chtěl. Takže i dnes je situace na Ukrajině v mnohém nesnadná. Vysoká nezaměstnanost, v některých oblastech až 70%, nutí většinu práceschopných tatínků a maminek k tomu, že opouštějí svůj domov, často i děti, které svěřují do výchovy prarodičům, strýčkům a tetám apod. a odjíždějí za prací do Moskvy, Kyjeva, do Čech, Francie, Portugalska.

A děti rostou, učí se, skotačí, běhají po ulicích a občas volají na cizince, zda nemají bonbón.

Perly se rodí v bolesti. Někdy ale velká bolest a pocit bezpráví vede k rezignaci (nezřídka utápěné marně v alkoholu), někdy k touze po pomstě. Ivana Olbracht zachytil v příběhu Nikoly Šuhaje Loupežníka velmi věrně dilemata zdejších obyvatel. Jít cestou pomsty? Nebo si nechat všechno líbit? Sklonit hlavu stále hlouběji a hlouběji? Nebo se vzepřít? Nikola Šuhaj nevěřil na sametovou revoluci. Měl svojí bambitku a občas někoho zabil. Ani jeho manželce Eržice se nepodařilo jej připoutat okovy manželství a odradit od loupežnického řemesla. Boží slovo praví: „ Kdo mečem zachází, ten mečem schází“. I když se věřilo, že Nikolovi žádná zbraň neublíží, jednou přeci jen ublížila, v mladém věku byl zabit. „Nemstěte se, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud“. Jak to vydržet, když umíraly ženám jejich děti hladem. Jak v takové situaci zkrotit nenávist? Kdo měl lidem poradit?

V Koločavě jsme viděli tři kostely. Dva pravoslavné a jeden řeckokatolický. Jeden z pravoslavných kostelů, ten starší, dřevěný, má prazvláštní historii. Dvakrát mu prý ulétla střecha s křížem, dvakrát byl proto přestěhován. Domorodci si totiž přírodní nehodu vysvětlili jako znamení z nebe, znamení, že Bůh jim chce ukázat místo, kde chce být uctíván. Naopak v padesátých letech se tentýž kostel stal muzeem ateismu. Boží slovo praví, že „Bůh nepřebývá v chrámech, vybudovaných lidskýma rukama“ (Skutky apoštolské kapitola 7 a 17), také na mnoha místech říká, že Bůh o nás ví, ať jsme kdekoli, kdykoli (Žalm 139), ať jsme chudí či bohatí, neslavní či slavní, zdraví či nemocní, mladí či staří. Boha nemůžeme nijak omezit, ovládnout a už vůbec ne zlikvidovat.

Víru se od počátku světa nepodařilo nikomu zlikvidovat. Přežívá i na ukrajinských Poloninách. Dává lidem vděčnost i v situaci nedostatku, pomáhá jim zachovat si nadhled a radost a možná i příznačnou pohostinnost. Význam těchto ukrytých hodnot někdy snáze objevíme právě tam, kde lidé žijí život značně chudší, jednodušší a přesto mnohdy pokojný a radostný.

««« Předchozí text: Pozvánka na VCHK do města vína a okurek Následující text: Kalendárium 2008 »»»

Ondra Hohl | 18.8.2008 Po 15:30 | Užovka, Reportáže | 0 | Sdílet

Podporujeme osobní rozvoj mladých lidí s postižením i bez něj. Pořádáme zážitkové kurzy, výlety za kulturou, přírodou a pohodou, sportovní, turistické a další akce.




Bude
Freedom4, čtvrtky večer
      integrovaná taneční skupina
Koňská miniopera, jaro
      víkendy s koňmi
Seminář Zpětná vazba
      17.-19.10.2014, vzdělávací víkend

Bylo
Arbor Vitae • Divadlo fórum • Doteky moře • Fontána • Forest Run • Nanečisto • Vy-tváření • Seminář Zpětná vazba
Text to HTML converter and formatter