Užitečný život, občanské sdružení
Nemluvme o integraci. Uskutečňujme ji.
Úvod   Kdo jsme   Lidé   Fotky   Kontakt
občanské sdružení

Znojmo viděno dvojmo

Tak kde jsme ještě nebyli? Obvyklá otázka při plánování víkendových chvilek kultury. Tentokrát padla volba na Znojmo. S myšlenkou na toto příhraniční jihomoravské městečko každému přijde na jazyk sladkokyselá chuť okurek, popěvek Ivana Mládka a ti vytříbenější pak zatouží po sklence některého z vín v tamní oblasti hojně produkovaných.

Nebudu vám složitě popisovat chaotický vývoj počtu přihlašujících se a zase se odhlašujících účastníků.V jednu chvíli jich bylo neuvěřitelných jednadvacet, nakonec však jen jedenáct. Chci však na tomto místě zdůraznit, že svůj zájem o účast na VCHK i jiných akcích by měl každý brát závazně a nemělo by se stávat, že se bez uvedení důvodů účasti zřekne a někdy ani nemá zapotřebí to včas oznámit.

Luxusní přístřeší nám zcela zdarma poskytl hodný pan ředitel tamní střední hotelové školy. Nechal kvůli nám vystěhovat celou jednu třídu a přetáhnout do ní žíněnky z tělocvičny. Měli jsme plně k dispozici vybavení cvičné kuchyně (asi osm sporáků, obří lednici, veškeré kuchyňské náčiní) a ve vedlejší místnosti též cvičný bar s výrobníkem ledu. Jen alkoholické nápoje zůstaly pod zámkem. Páteční pozdně večerní přípitek na uvítanou však zachránil Víťa zeleným jablkem Božkov. A abychom se ještě lépe seznámili, přichystala Vlaďka seznamovací hru, ve které se pod všetečné otázky a úkoly měl podepsat každý, kdo se cítil s to je úspěšně zodpovědět, respektive splnit. A tak Zdenda s neskrývanou nechutí do sebe lil půl litru rajčatové šťávy, Víťa s naprostou samozřejmostí a elegancí sobě vlastní vystřihnul deset ladných kliků a přislíbil i stojku, Vlaďka zapěla kotlíkařskou píseň a tak podobně.

Barman V.V.

Sobota ráno. Mlha, hustá neproniknutelná mlha. S přibývajícími hodinami od rozbřesku přeci jen sluneční svit prostoupil nejnižší patra atmosféry, naděje na krásné výhledy na řeku Dyji a její bujně porostlý kaňon však byly ty tam. Jeli jsme na zámek Vranov, který jsme z dálky nerozpoznali ani podle siluety. V zámeckém přikopu nějací šílení domorodci pálili mokré listí, čímž se mlha mísila s kouřem a vznikal tak nefalšovaný štiplavý smog. Na nádvoří byl naštěstí vzduch průhlednější, takže jsme mohli obdivovat alespoň část zachovalé barokní architektury. O to více nás však zaujal interiér řady zámeckých pokojů, síní a chodeb, kterými jsme procházeli vedeni sympatickou průvodkyní, která mi nezatrhla fotografování, i když bylo zakázáno. Dokonce mi dovolila posadit se na dobovou židli, abych si ulevil od zdlouhavého postávání na místě během výkladu. Tedy ono to bylo trochu jinak. Napřed jsem si sedl bez dovolení, v dalších pokojích jakbysmet, aniž bych seznal, zda je to které sedátko původní nebo jen replika. Když si toho slečna průvodkyně konečně všimla, neprotestovala, ba dokonce mi pak nabízela už jen samé repliky židlí, které jsou přeci od toho, aby se na nich sedělo.

Vranov vně Dobové exponáty

A protože ani na zámecké zahrady nebyl pohled zrovna jiskřivý, nedalo se nic dělat a sjeli jsme do podzámčí do jedné předem zamluvené restaurace. Byli jsme úplně poslední hosté v letošní sezóně, následujícího dne prý měli v úmyslu podnik zavřít a zazimovat. O nasycení hladových poutníků se však postarali znamenitě. Zdenda ani Víta nevydrželi naléhavé volání chuťových pohárků a i když byli nasyceni k prasknutí, zatoužili po horkých malinách se zmrzlinou. To už jsem raději odešel na toaletu trochu se osvěžit.

Poněkud malátnou jízdou jsme se navrátili do Znojma na prohlídku města. Od náměstí, kde jsme i přes několik zákazů zaparkovali naše povozy, se všichni úprkem rozběhli za průvodkyní Janou a najednou koukám, že jsem jaksi sám a nevím, kam mám jít. Telefonicky mě Víťa instruoval, že mám pokračovat stále rovně. Na samém konci jedné z ulic, kde se svah prudce svažoval k řece, všichni posedávali, vyhřívali se v odpoledním slunci a naslouchali kulturně-historickému výkladu. Pak jsme se přeci jen zvedli porozhlédnout se po rotundě sv. Kateřiny, na kostel sv. Mikuláše a další pamětihodnosti i rázovité domečky na sobě až pitoreskně nalepené. Nad řekou se na dvou mocných pilířích vypíná železniční most, jehož jeden konec nyní záhadně chyběl. Nedalo mi to a dodatečně jsem si zjistil, že právě probíhá složitá výměna stávajícího provizoria, které mělo sloužit jen čtyři roky, ale vydrželo na místě třináct let. Sv. Mikuláš Sv. Kateřina Železniční most

Při návratu k vozům na náměstí jsem zmerčil houpacího koníka na pružině a neodolatelně k němu zamířil. Nejprve se pohoupala Lída, potom já a samozřejmě nesměl chybět žokej Váňa, kterýžto svého oře rozkolísal natolik, že ladným přemetem opustil jeho hřbet a tvrdě dopadl na udusaný trávník.

Žokej Váňa..., ....nevydržel v sedle

Pozdní odpoledne proběhlo ve znamení velkého řízkového běsnění. Kdo měl trochu šikovné ruce, škrabal brambory, roztloukal kuřecí maso neznámého původu a obaloval jej v mouce, vejci a strouhance a následně smažil vnořením do tuku rovněž neznámého složení. U vzorně prostřeného stolu jsme si pochutnali všichni a nadešel zlatý premiérový hřeb VCHK – návštěva vinného sklípku.

V přítmí školní budovy již čekal přistaven tmavomodrý autobus Karosa de luxe, takže nebyl skoro vidět. Šofér nás ledabyle uvítal a každý mohl obsadit své dvousedadlo. Nutno podotknout, že o svůj autobus se majitel stará bezvadně, jediného smítka by člověk pohledal. Chtěl jsem si zavzpomínat na staré dobré časy školních zájezdů a uvelebil jsem se na zadním pětisedadle, které oplývá přihlouplou pověstí, že se na něm dělá cestujícím špatně od žaludku. Mně teda nikdy. Ani tehdy, ani nyní. Přisedli si ke mně – jak jinak – Víťa a Zdenda. Motor pod námi zaburácel a bylo znát, že už má najeto víc než je zdrávo a jeho občasné škytnutí ostře kontrastovalo se zachovalostí interiéru. Deset kilometrů ke sklípku však autobus vydržel a průchodem přes vinárnu jsme se poroučeli rovnou mezi sudy a lahve, kterých bylo po obou stranách nepočítaně. Tisíce litrů ponejvíce archivního vína. Dozvěděli jsme se, že dokud se všechno neprodá, neuloží se zde ani kapka nového. Obdrželi jsme degustační sklenky, ošatku s chlebem pro neutralizaci chuti a z původně plánovaných šesti kombinací odrůd a ročníků jsme nakonec ochutnali asi osm. Nedopité zbytky končily v přistavené karafě. Taková škoda! U mě jednoznačně zabodoval savignon a vetlínské zelené. Nejsem žádný znalec a jako každý vinný barbar nemám rád suché, ale možná bych i jemu přišel časem na chuť.

Ve sklípku

Nehledě na malé množství vína spolykaného při degustaci alkohol začal účinkovat a spolu s postupujícím chladem nás vyhnal ze sklípku do vinárny, kde v krbu praskalo dříví a na stolech se rozprostíralo všelijaké občerstvení, protože jen tak bez ničeho se pít nemá. To však v prvních chvílích odmítal vzít na vědomí Honza J., který do sebe nečekaně chrstnul sklenku červeného a měl z toho náramnou radost. Od té chvíle jsme ho již nespustili z očí.

Ve vinárně

Večer moc příjemně ubíhal, pochutiny ubývaly rychleji než víno a někdy kolem jedenácté jsme se lehce opojeni zvedli, hromadně nakoupili do zásoby větší množství lahví dle vlastního výběru a s námahou jsme se vyškrabali po schůdkách do téhož autobusu, který nás nočním Znojmem odvezl do hajan. Ze zadního sedadla znělo ryčně „vínéééčko bílééé“ (pan řidič už je asi zvyklý…) a před usnutím udělal Víťa ještě slibovanou stojku.

Zkouška hladiny alkoholu v krvi

Tímto symbolickým postavením na hlavu bych mohl své znojemské vyprávění uzavřít, ale přeci jen musím ochotně přiznat, že skutečnou tečkou za výletem na jižní Moravu byla zmrzlina v Břeclavi. Letos začátkem září jsme s Vlaďkou, Janou a Víťou brouzdali po lednicko-valtickém areálu a následně u našich bratrů na Slovensku. A v Břeclavi jsme na doporučení Péti, původem ze jmenovaného města a rovněž souputnice na výše popsané VCHK, zavítali do jedné takové nenápadné cukrárny krčící se pod třemi nevzhlednými paneláky kousek od centra. Kdo však okusí tamní zmrzlinu, už nikdy nechce žádnou jinou! Obří porce za směšné ceny a až šestnáct znamenitých příchutí a rafinovaných kombinací! A protože ze Znojma to není do Břeclavi tak daleko, aby se to nedalo zvládnout v rozumném čase, střihli jsme to zkratkou přes Rakousko, vysadili Péťu doma (bála se jít mlsat s námi, aby ji tam nepřistihli rodiče) a neomylně, vedeni neviditelnými siločarami mrazicího pultu, zamířili ke kýženému podniku. Tři porce té nejlepší zmrzliny přetékající přes okraj poháru mě nasytily na dlouhé hodiny dopředu, Vlaďka završila přívaly sladkého opojení dortíkem a Kuba i Honza v pozici spolujezdců-rukojmích si vůbec nemohli ztěžovat, že jsme je tam zavlekli proti jejich vůli. Kdybych si jenom dokázal vzpomenout, jak se ta cukrárna jmenuje…

Chtuná, Vladěnko?

««« Předchozí text: Forest Run! Následující text: Nakouknutí do Indie »»»

Ondra Hohl | 22.10.2008 St 13:36 | Reportáže, Užovka | 0 | Sdílet

Podporujeme osobní rozvoj mladých lidí s postižením i bez něj. Pořádáme zážitkové kurzy, výlety za kulturou, přírodou a pohodou, sportovní, turistické a další akce.




Bude
Freedom4, čtvrtky večer
      integrovaná taneční skupina
Koňská miniopera, jaro
      víkendy s koňmi
Seminář Zpětná vazba
      17.-19.10.2014, vzdělávací víkend

Bylo
Arbor Vitae • Divadlo fórum • Doteky moře • Fontána • Forest Run • Nanečisto • Vy-tváření • Seminář Zpětná vazba
Text to HTML converter and formatter